Dobrý den Maďaři! Dobrý den Poláci! Dobrý den Italové!
Srdečně zdravím lid svobody v hlavním městě národa! Dávno jsme se neviděli. Musíme si toho dnes odpoledne říct hodně. Ale především si připomeňme události. Připomeňme si dny před 65 lety, jako i odpoledne před patnácti lety. Není to obvyklé místo. Před patnácti lety v těchto minutách zde, na rohu ulic Andrássy a Bajcsy-Zsilinszky se minulost a přítomnost dívaly jeden druhému upřeně do očí. Před patnácti lety udělali noví komunisté z 23. října 4. listopad. Na jedné straně byly slzní granáty, gumové projektily, uniformy bez identifikačních znaků, a vodní děla. Na druhé straně stál oklamaný a ponížený národ, který po uplynutí dalších padesáti letech se musel dozvědět zase, že mu lhali ráno, v noci a večer. Na jedné straně moc vymámená pomocí stovky triků, chráněna zuby a nehty, na druhé straně zklamaní lidé, kteří se seřadili za obrovskými písmeny svobody.
V životech národů existuji okamžiky, kdy najednou má každý pocit, že věci už nesmí dál tak, jak dosud. Musíme se rozhodnout, a naše rozhodnutí ukáže, kdo jsme ve skutečnosti. Vysvitne o celém národu, jakou má hodnotu. Mlčí, nebo protestuje, rezignuje, nebo se vzbouří, podívá se bokem, nebo se vzpřímí, odšourá se, nebo bojuje. Nemůžeš se ukrýt, protože vyšší pravda se zviditelní nerozporně, a konfrontuje: musíš se postavit buď sem, nebo tam. Během mihnutí oka vysvitne, kdo je dobrý, kdo zlý, kdo stojí na dobré straně historie, a kdo na špatné. My Maďaři jsme se rozhodly správně. Protestovaly jsme, vzpřímily jsme se, vzbouřily jsme se, a bojovali jsme. Svoboda vůči nesvobodě, nezávislost vůči okupaci, maďarští vlastenci vůči komunistům. Připomínáme si ten fantastický den, kdy jsme my Maďaři ukázaly sobě, světu, jako i našim protivníkům, kdo jsme ve skutečnosti. Připomínáme si ten den, kdy jsme se neptaly sami sebe, zda je s námi Bůh, ale to, zda jsme s Bohem. Získaly jsme obrovskou sílu, a zachvěly se pilíře komunistické nadvlády. Připomínáme si okamžik, který zůstane v paměti svobodných národů navěky. Národ Maďarů se našel během okamžiku, a jméno Maďarů se stal opět krásným, hodným své staré, dobré pověsti. Připomínáme si ten okamžik, kdy chtěl totéž arcibiskup a soustružník, akademici, a kluci z Pešti, arcivévoda, a ministr obrany, který byl dříve partyzánem. Dotyk, který prorazil železnou oponu oddělující části národa, byl přítomen na srazech studentů v Sedmihradsku, jako i v celách věznice ve Szamosújvár. Mansfeld, Wittner, Szabó, Pongrác, Nagy a Mindszenty. Díváme se na ně, ale vidíme jeden národ. Hrdý maďarský národ, do které patříme my všichni. Sláva hrdinům!
S tímto Maďarskem se dostala do křížku v roce 2006 nová generace komunistů. Dostali se k moci za cenu lží. Balamutili nás snižováním daní, pak nám zvýšily daně. Denní poplatek ve špitálech, poplatek za návštěvu lékaře, obrovské výdaje na elektřinu a plyn. Sebrali třináctý důchod, a zrušili podpory rodin. Spolčeni s mezinárodním bankovním světem dostaly do pasti devizových úvěrů statisíce maďarských rodin. Rozprodaly zemi, prodaly vše zahraničním, letiště, národní energetické společnosti, poskytovatele veřejných služeb. Po tom, co vydrancovaly a zruinovaly celou zemi, ještě nám připnuly na krk vodítko IMF. Tady máš kulhavý Maďar, jeden hrb! Když jsme protestovali, tak nám odpověděly slzotvorným plynem, gumovými projektily, a jezdeckým útokem. Vystřílely oči, pendrekem bily do bezbranných žen a starců. Na tomto místě, kde teď stojíme před patnácti lety byly ulice v Pešti zaplaveny násilím, krví a slz. To vše se uskutečnilo na padesátém výročí revoluce z ’56 před zraky celého světa. Říkám to pomalu, aby pochopil každý: nikdy jim to nezapomeneme!
Dámy a Pánové!
Podle humoru z Pešti se nemáš urazit tehdy, když na to máš důvod, ale kdy se ti to vyplatí. My jsme si také počkali na vhodnou chvíli. Vyčkali jsme čtyři dlouhé roky trpělivě, připraveni, abychom si zjednali zadostučinění. Pánbůh byl spravedlivý, dostali za trest to, co my za odměnu: naše dvoutřetinové vítězství ve volbách. Semkli jsme se stejně tak, jak v roce ’56, a smetli jsme socialistické Maďarsko. V roce 1956 Ernő Gerő a spol uprchli do Moskvy horempádem, v roce 2006 jsme takové štěstí neměli. Socialisté a jejich šéf nám tady zůstal na krku. Zůstal, a bloudí od té doby mezi námi, straší ve veřejném životě, jako fantóm Parlamentu. Pro zjednání si zadostučinění stačí jeden opojný okamžik, ale byly potřebné roky, abychom napravili zkázu levice. Je štěstím osudu, že během toho zůstala zcela zachována národní jednota, a semknutím dělníků, inženýrů, zemědělců, malých- a středních podnikatelů, vědců, učitelů, ošetřovatelů a lékařů se povedlo odklidit ruiny. Postavili jsme Maďarsko na nohy. Vytvořili jsme milion nových pracovních míst. Zbavili jsme se devizových úvěrů, zlomili jsme daně, a dostali jsme se až tam, že příštím rokem bude i minimální mzda vyšší, jako byla průměrná mzda v době vládnutí socialistů. Získali jsme zpět energetické a vodárenské firmy, banky, média, a zvýšili jsme národní majetek na jeden a půlnásobek. Zdanili jsem nadnárodní společnosti, ochránili jsme rodiny, a snížili jsme náklady na energie na nejnižší úroveň v celé Evropě. Maďarsko je dnes již dostatečně silné k tomu, aby si vážilo najednou starších, jako i mladých. Postupně zavádíme zpět třináctý důchod, a příští rok nemusí platit daně mladí, kteří žijí z práce. Rodiny vychovávající děti dostanou zpět celou svou daň zaplacenou letos. Disponujeme vlastním maďarským světem, a maďarským životem, máme ústavu, která nám zaručuje, aby už nikdy nemohli udělat to, co udělali s námi v roce 1956 a 2006. Překročili jsme přes hranice oddělující části národa, a jsme znovu sjednotili Maďary. Bylo k tomu zapotřebí mnoha milionů souhlasných vůlí a usilovných ručiček. Těch, kteří věřili v síle lásky a semknutí. Jim patří sláva, jim patří uznání. Je pravdou také, že nebylo na škodu, že jsme disponovali schopnou vládou.
Vážené Dámy, Vážení Pánové!
Nezapomeňme ani na to, že když jsme zlomili ceny energií, kdy jsme skalpovali extra zisky nadnárodních společností, když jsme hezky poslali domů IMF, napadla nás celá Evropská unie. A napadly nás také, když jsme zastavili migranty, vybudovali jsme plot, a ochránili jsme naše hranice. Tucty premiérů napadlo Maďarsko, my jsme ještě pořád zde, ale kdo si pamatuje coby i jejich jména? Je to stará historka, vážení pamětníci! Přesně tak, jak v letech 1849, 1920, 1945 a 1956, evropské vysoké hodnosti mají v úmyslu rozhodovat opět o nás, ale bez nás. Chtějí nás ubýt, do kdy nebudeme evropský, citlivý, a liberální, i když kvůli tomu skapeme. Brusel dnes mluví a se chová s námi, a s Poláky, jako je to ve zvyku s nepřítelem. Máme pocit déjà vu, Evropou prochází vzduch Brežněvovy doktríny. Nastal čas, aby pochopili také v Bruselu, že s námi si neporadili ani komunisté. My jsme ten písek ve stroji, palice mezi paprsky, trn pod nehtem. My jsem ten David, kterému se ať vyhne také Goliáš. My jsme ti, kteří v ’56 prorazili otvor do světového komunizmu, a my jsme také ti, kteří vyrazili první cihlu z berlínské zdi. A my ještě pořád odoláváme, a říkáme jenom tolik, že Maďaři nemají pravdu, ale budeme mít pravdu. A protože do třetice všeho dobrého, po záležitostech kolem cen elektřiny a plynu, a s migranty budeme mít pravdu také na třetí krát: bude referendum, a ochráníme si své děti. Maďarsko bude první zemí v Evropě, kde zastavíme u zdích škol násilnou propagandu LMBTQ.
A nezapomeňme ani na to, že je jedno kdo byl našim protivníkem, a s kýmkoliv jsme byly nuceni se obrátit tváří v tvář, levice se dostala vždy za naše zády, a škodila nám všude, kde jenom mohla. Každý to může vidět, už se zase organizují, rozsévají zrnka hašteřivosti, nenávisti, sporů, a násilí. Naši protivníci si myslí, že když vlka převlečou za beránka, nerozeznáme ho. Ale my ho okamžitě rozeznáme: víme o něm, že je to vlk. Víme také to, že vlk sežere babičku, ba co víc, už ji také sežral, proto zmizel každý v bachoru „semknutí“, kdo se bratříčkoval s vlkem, a věřte mi, je tam ještě hodně místa pro další a další, co jsou na vrchu jen několika vteřin. Je napsáno: Střežte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. A skutečně, stromu levice může dávat jenom levicovou politiku. Existuje pouze jediná levice, ať se maskují jakýmkoliv způsobem. Začínají lžemi, pokračují násilím, a zanechávají po sobě krach. Ti, kteří před patnácti lety nechali střílet mezi lidi, se dnes připravují opět na jeviště. A někde na druhém břehu Velké louže se již připravuje také strýc George. Když měly přijít, tak nepřišly; teď, když jsem je nezvaly, jsou tady. Okupanti teď nám nechtějí vnutit své komisaře, ale chtějí, aby byly zvoleni. Teď nedisponují střelní zbraní, ale Facebookem. Mám za to, že nám špatně porozuměly. Naše pozvánka byla o osvobození od sovětské okupace, a ne k tomu, aby se vměšovali do naší demokracie.
Vážení pamětníci!
Ti, co v roce 1956 povalily sochu Stalina, nebyly učení řečníci, bojovní lídři lidu, anebo dobře vycvičeni generálové. Hrdinové celosvětově-historického okamžiku ’56 byly obyčejní synové a dcery maďarského národa stejně tak, jako my teď na tomto náměstí. Ani dnes není důležité to, co chtějí v Bruselu, Washingtonu, a ze zahraničí řízených médiích. O osudu Maďarů budou rozhodovat zase Maďaři. 23. říjen nám připomíná: nezapomeňme na naší vlastní, osobní odpovědnost. Tisíc sto let nám vpálil do naši DNA, že tady, v Karpatské kotlině si musíme vybojovat každý den znovu a znovu. K boji za svobodu je potřebné nejenom srdce, a um, ale také síla. Naší sílou je milí Přátelé, naše jednota. V jednotě je síla. Proto jsme semknuti, protože věříme ve stejnou věc: v rodině, v národu, my všichni věříme v silném a nezávislém Maďarsku. Kdo ochraňuje vůči atakům cizích svou rodinu, národ, ten se může opírat nejenom o svůj vlastní um, a sílu, ale také o to, že má pravdu. Pravda drazí moji Přátelé stála také tehdy, jako i dnes na straně těch, kteří bojuji za svobodu. Tato pravda nás udržela zde v centru Evropy: pravda Maďarů. A my chceme během staletí pořád totéž, co v roce ’56, v roce 2006, jako i teď. Spravedlivost pro Maďarsko!
Nemůžeme si myslet, že my máme vždy v každé situaci pravdu, ale máme vždy pravdu, když na nás útočí, a my se jenom bráníme. Máme pravdu, když se postavíme za pravdu našich prarodičů a rodičů v tom, jak je třeba, a jak má smysl žít. Co je to, co je hodnotné v pomíjejícím lidském životě, a co je to, co je bezcenné. To je ta pravda, která poskytuje nepřekonatelnou sílu. Pravda Maďarů je ve Vás, tam, milí Přátelé, je ve Vás všech, je to vštěpeno do Vašich duší. Dejte na ní. Hlásejte, konejte podle její vnuknutí. A když přijede čas, postavte se před Vaše domy, a ochraňte je. Chceme-li ochránit bezpečnost našich rodin, hranice naší země, budoucnost našich dětí, ovoce naší práce, naše důchody, mzdy, snižování nákladů na elektřinu a plyn, chceme-li si ochránit naši kulturu, zvyky, jazyk, čili chceme si ochránit svobodu našeho každodenního života, musí každý přiložit ruku k dílu, k boji, který nás čeká. Co jsme dosáhli včera a předevčírem, zítra to musíme uchránit. Co dnes ještě stačí, zítra je již málo. Počítáme s každým Maďarem, jemuž je důležitá budoucnost Maďarska. Pro nás je Maďarsko na prvním místě, proto za naší vlády získají také ti, kteří nás nevolí.
Vážení pamětníci!
Vím, že je hodně lidí, kteří neberou vážně naše protivníky. Hodně lidí si myslí, že za rok 2006 jsme si již vzali satisfakci, vyhráváme volby jedny za druhými, věci země jedou správným směrem, takže se nemáme čeho obávat. A skutečně: to, co dělá levice, má více společného se zábavným průmyslem než s odpovědnou politikou. Hlásali na plakátech s obrovskými písmeny, že nás přemůžou, a nakonec se nedožili ani Vánoc. Uspořádali si pro sebe volby, ale nedokázali vyhrát ani ty volby, na kterých kandidovali jenom sami. Soutěží v tom, kdo z nich může být domácím místodržitelem Bruselu, nebo Györgye Sorose. Kdo může být ten, kdo bude vládnout z jejich milosti nad Maďary, kdo bude nový budinský paša, předseda místodržitele, nebo nový generální tajemník strany. Hlásají otevřeně: spojí se i s čertem, jenom aby se dostali opět k moci. Jejich cílem je, aby z rukou Marie položily Maďarsko k nohou Bruselu.
Milí Přátelé!
A skutečně, kvůli několika zkrachovalým levicovým stranám bychom se nemuseli sejít v tak hojném počtu, ale moudrý člověk se nenechá ukolébat do iluzí. Ať nás nezmate jakž-takž blikotavá soudnost a líbivá nejapnost tuzemské levice. Ne to se počítá. Co se počítá, to je síla mezinárodních účastníků stojících za nimi. Co je silné, co je skutečná výzva, ba co víc ohrožení, to je mezinárodní zázemí, peníze, média, a síť, které stojí za nimi. Je to natolik vážná síla, kterou může překonat a vytlačit ze zemi jenom více milionů Maďarů společně. Říkáme to včas: kdo do nás dosud zakousl, tomu se buď vylomil, nebo pokazil zub. Darmo byl nepřítel obrovský, my jsme neutekli, a neustoupíme ani teď, protože víme, že to společně dotáhneme do konce. Podívejte se na toho, kdo stojí vedle Vás: podíváte-li se mu do očí, uvidíte, že na toho člověka se můžete spolehnout. On udělá vše proto, abychom přerazili coby i tu nejtlustší zeď. To je naší síla, to je naše zápolí, a neexistuje tolik dolarů, anebo tolik eur na světě, které by nám to mohlo vzít. Přišli jsme, viděli jsme, a opět vyhrajeme!
Pánbůh nad námi, Maďarsko před vším! Do toho Maďarsko, do toho Maďaři!
